Milenec do domu, Bůh do domu

Po tolika letech všedních starostí se Sabina cítila zase šťastně. Její zimní deprese roztály jako ledovce při jarní oblevě. Měla mnohem lepší náladu. Zmizela také migréna, která ji pravidelně přepadala. Její pleť se vylepšila a atopický ekzém se úplně vyléčil. Shodila i několik kilo a přitom se jí zpevnila figura, měla zase zakulacená prsa. Na všechny blízké se usmívala. A za to všechno vděčila pouze tomu, že si pořídila milence.

Přitom si nemohla vůbec na nic stěžovat. Měla úžasnou rodinu, syna a dceru, hodného muže, útulný dům. Vypiplala si domov k dokonalosti. Každá věc byla s láskou opečovávaná. Nikdo nebyl ničím omezovaný. Snažila se, aby dětem a manželovi nic nescházelo. Starala se o vše do detailů. Oprašovala nábytek, uklízela, vařila, prala, žehlila, udržovala teplo domácího krbu. Přesto jako kdyby jí ještě něco chybělo.

„Pořídím si psa," řekla kamarádce.

Kamarádka se uculila. „Neblázni. Pořiď si milence. Je to levnější. Bude za tebe platit a nebude chtít denně venčit."  

Ano, Sabina moc dobře věděla, že se kamarádka projevuje cynicky, protože se nejedná o ni samotnou. Přesto se jí nápad zalíbil. Nikdy dřív by to neudělala. Měla morální zábrany. Ale po tolika letech manželství člověk změní názor na mnoho věcí. Už ví, že všechno je jinak. A pokud máme v životě něco po ruce, měli bychom to využít. 

Po ruce měla bývalého kolegu Marka. Před několika lety odešel do soukroma, ale jejich přátelství pokračovalo. Nebylo to ani tak přátelství. Marek jí pokaždé dával najevo, že ji miluje. Viděla mu to na očích. Nikdy by si sám asi nazačal, kdyby mu to nedovolila. Jednou, když přijel k ní na úřad, povzdechla: „Dneska jsem slaměná vdova."

„A šla bys na sklenku?"

Mlčky přikývla. Ostatně z Marka se stal zajímavý muž. Byl v jejím věku, uměl se chovat a dobře se oblékal. Pryč byly časy, kdy v kanceláři platil za holku pro všechno. Teď měl firmu na IT techniku. Sama měla věčně problémy se svým notebookem. Žena s bezporuchovým počítačem není snad ani žena, říkala si, na to máme své muže.  

„Já se ti na něj podívám," řekl Marek u večeře. 

„Hm, a šlo by to v sobotu?"

Jednou za měsíc mívala volný víkend. Nechala svou rodinu odjet na chalupu a sama odpočívala. Chtěla mít klid. Nadřela se dost. Mít aspoň jeden večer pro sebe byla pro ni vzácnost. Vyloženě si to užívala. Byla doma ráda. Kdyby měla být už nevěrná, pomyslela si, pak doma. V cizím prostředí by se necítila dobře. Byla by z toho nejistá. Tady měla své pohodlí. Najednou ji lákalo prožít ve své posteli něco nového.

Marek přinesl dobré víno z Moravy. Choval se decentně. Ukázala mu notebook a šla udělat chlebíčky. Mezitím popíjeli, povídali si, smáli se, ale Marek si stále hrál s tím počítačem. Skoro ji to rozčilovalo. Jeho mužské dlaně se vyloženě mazlily s klávesnicí. Něco nepochopitelného do ní ťukal. Najednou sama zatoužila po jeho péči.

„Nejsi tady snad kvůli mě?!"

„Jsem, Sabi."

Až když ji objal, prohlédla jeho lest. Jenže začalo být pozdě se tomu protivit. Všechno to, co si přála, se stalo. Mazlil se s ní tak, jak nikdo už dlouho ne. Manželskou rutinu vystřídala závrať. Proč by se tomu aspoň pro dnešek nepoddala? Byla snad jeptiška? Zakázané ovoce je odjakživa to nejsladší. A ona byla pouhá dcera matky Evy. 

„Ach jo, bože, ještě!"

Všechna ta slova lásky. Vyslovené štěstí je dvojnásobné štěstí. Zahrnuli se navzájem sladkými slovy. Přisprostlými slovy. Rozkošnými slovy. Když se už domilovali, byli jako v sedmém nebi. Nechtěli se rozloučit. Stále znovu se líbali. Zavázala ho slibem, že jí napíše. Chtěla všechna ta slova mít stále před svýma očima.

Život byl najednou mnohem lepší. Usmívala se, kudy chodila. Všechno jí připadalo vřelejší. Stačilo, aby jí Marek napsal. Jeho slova hladila po duši a dráždila po těle. Byla zase po letech zamilovaná. Začala se s Markem vídat pravidelně. Prostě to potřebovala. Jeden víkend v měsíci nechala rodinu odjet na chalupu. 

„Unavená máma je zlá máma," říkala.

Uklidila dům a pak přišel Marek. Jako posel blaženosti. Vyslanec lásky a nadpozemských rozkoší. Bylo to úžasné! Měla pak mírně rozechvělý krok, veselé oči a prokrvené rty. Zadek se jí zpevnil, vlasy dostaly lesk a celá omládla. Ale hlavně měla naplněnou duši. Už necítila tu nicotu, která je kotvou naší existence.

Jednou si zašla z práce na trh. V řezbářském krámku uviděla malou hezkou cedulku s nápisem „Host do domu, Bůh do domu". Připadalo jí to milé. Koupila cedulku a doma požádala syna, aby ji přitloukl ve vstupní hale. Kdokoliv vešel, musel si jí všimnout. Manžel se vrátil večer z práce. Přiběhla ho uvítat a políbila ho. 

„My někoho čekáme?" zeptal se opatrně.

„No," usmála se, "to nikdy nevíš."

Ilustrace Jarmila Horáková

Povídky plné lásky