Velkým děvkařem proti své vůli

Jak se z člověka stane děvkař? Je to proto, že si tím něco dokazuje, že si na něco hraje, že je moc nesmělý nebo vnitřně nejistý, možná i zakomplexovaný, 

nebo to vychází z pocitu, že vás někdo zklamal? V mém případě to způsobila jistě celá plejáda těchto důvodů, ale hlavní bylo především obrovské rozčarování, které mi připravila svou zradou Valérie.  

Probudila ve mně ďábelské mocnosti. Nikdy bych si nepomyslel, že se taková temnota ve mně skrývá. Přijít ze dne na den o lásku, o dítě, o naději, je příliš velká „jobovka“. Musel jsem se z toho vymanit. Měl jsem příliš energie, příliš milostné síly. Jako by se ze mě stal Faust. Jako kdybych se upsal ďáblu, který mě obdařil nadpřirozenými schopnostmi. Mladý zasněný muž najednou objevil svou výřečnost. 

„Ty bys měl hrát divadlo!“  řekla mi kolegyňka Zuzka, holka, kterou jsem tehdy bral na reportáže.

Nepopírám, že jsem se před ní trochu předváděl. Chtěl jsem ji dostat do postele za každou cenu.

„Rozcupoval jsem ho, viď?“

Dělali jsme rozhovor s ministrem vnitra. Byl vyhlášený námořník, ale jako politik byl nemožný.

„No, já zírám!“ vzdychla.

Byla ještě naivně upřímná. Zcela bezděčně se jí v očích objevil obdiv a ten, jak každý muž ví, je uvítací branou k sexu.

„Co si dát někde kávu?“

Zavedl jsem ji do bistra u Kouče. Právě tam, kam jsem zavedl Valérii tehdy, když jsem se s ní pomiloval. Právě tam, kam jsem zavedl později mnoho dalších svobodných i vdaných žen.

„Rum?“ zeptal se Kouč.

„Dvojitej!“

Zuzka si dala místní chloubu podniku. Barevný sladký koktejl, Malibu, nebo jak se to jmenovalo. Směs všehochuti, která měla člověka navnadit k dalšímu pití. K dlouhému cucání brčkem. K dlouhým polibkům. Ke zmatenému sexu, který neměl hlavu ani patu.

„Ty sis nedal pozor?!“ vyjekla nad ránem.

Kašlal jsem na všechno, na city, na ochranu i na morálku. Prchavá rozkoš byla jediná hodnota. Prostě jsem si ji vzal. Sama se nabídla, byla svolná, její vlastní volba. Jestli se snad zamilovala, její chyba. Láska je stejně jen blud infantilních závisláků.

„Ty máš něco s Monikou?!“

Monika šéfovala editorům. Byla čtyřicetiletá, zachovalá, dvakrát rozvedená, velmi pyšná, stále při chuti.

„Jak tě to mohlo napadnout?“ podivil jsem se.

Je pravda, že jsem se s Monikou už scházel. Vlastně si mě sama pozvala, nejdřív do kanceláře a pak i soukromě. Velká šéfová. Postrach novinářů. Prsatá blonďatá bestie.

„Četla jsem váš článek.“

„Ano?“

„Tolik překlepů jsem snad ještě neviděla!“

Pak se mi v posteli svěřila, že mě žere. Ach, tolik ženské lstivosti. To jejich věčné klamání tělem. Tolik snahy vynakládané na předstírání. Mohl to mladý bujný muž brát při vší úctě vážně?!

„Ty máš něco se Zuzanou?!“ zeptala se.

„Jak tě to mohlo napadnout?“

Brzy jsem se sblížil i s manželkou šéfredaktora. Kvůli Zoře, jak se jmenovala, jsem se vzdělával. Chodil jsem do divadel. Na vernisáže. Zíral dlouze na abstraktní obrazy. Poslouchal Zořin výklad. Smála se velmi vkusně. Byla taková i v posteli. A pak zase mluvila. To jsem se naučil, že je musím nechat vypovídat. Co má mít dokonalý muž? Nebeskou trpělivost s jejich rozmary se špetkou ďábelskosti, aby se nenudily.

„Ty máš něco s Monikou?!“

„To je minulost.“

Zahrával jsem si s jejich žárlivostí. Využíval jejich ješitnosti, sebestřednosti nebo nejistoty. Navzájem se předháněly. Jedna druhé dokazovala, že právě ona je ta pravá. Obnažoval jsem je až na kost. Jejich křehké duše se mi třepotaly v dlaních. Vytvářel jsem nepřehlednou síť. Chytal do ní další a další oběti. Lezl jsem z jedné na druhou jako pavouk.   

„Někoho tam máš,“ řekl mi v bistru Kouč.

U jednoho stolku seděla Zuzana, Monika i Zora. Vesele se usmívaly. První mi řekla, že jestli má AIDS, zabije mě. Druhá mi nafackovala. Třetí řekla, že mě její muž vyhodí. Začal jsem mít strach. Moje ďábelskost zmizela. Pod maskou cynika se objevil ten nesmělý kluk. Zoufalý alkoholik ztracený v pavučině děvkařských vztahů...

Jediné východisko bylo oženit se.

8. kapitola z knihy Otcovství