Nevěra, která se mi nepovedla

Když vás vyhodí ze zaměstnání tak nečekaně, jako se to stalo právě mně, může se vám z toho udělat špatně od žaludku. Může se vám chtít zvracet. Máte pocit, že vám někdo rozpáral břicho, aby si prohlédl vaše střeva zblízka.

Možná za to mohla i ta zelená, kterou jsem měl v zásuvce stolu. Možná za to mohlo i to kakao, co mi uvařila manželka ke snídani. Každopádně se mi udělalo tak šoufl, že jsem se musel vydávit na firemním záchodku.

„Nemůžeme si dovolit skandál!“ řekl mi šéfredaktor.

Žili jsme v tak korektní době, že nemohl asi říct něco jiného. Jeho šéf, majitel novin, mu to jasně doporučil. Pracoval jsem pro deník, který prosazoval moderní political correctness. Nesměli jsme urazit nikoho s odlišnou rasou, náboženstvím nebo sexualitou. Museli jsme brát ohledy na emancipaci žen. Samozřejmě, že hranice takových ohledů byla velmi vyumělkovaná. Každý si ji mohl nastavit tak, jak se mu to hodilo.

„Koketoval jsi s ní naprosto nevhodně,“ vysvětlil mi šéfredaktor, „mohla by se s námi soudit.“

Co je to vlastně nevhodná koketérie? Když to nezkusíte, nikdy se nedozvíte, jestli to chce i žena. A jestli to chce i žena, záleží na velmi proměnlivých faktorech. Mimoslovně vám může říkat ano, zkus to, sbal mě, ale slovně vám může říkat jindy, možná, nikdy. Právě koketérie, určitá mužská galantnost, mapuje ženský terén. Stačí několik lichotek, náznaků, jedno dvě pozvání na kafe, aby bylo jasno.

„Jenže to si v práci nemůžeš dovolit!“ řekl mi šéfredaktor.

Měl jsem pocit, že z nás chtějí udělat stroje. Balil jsem ji jako každou jinou, ale nikdy ne během práce. Byla elévka, čerstvá politoložka, bral jsem ji do terénu, aby se něco přiučila. Jmenovala se Emília, Slovenka, křehká a tmavovlasá, ještě velmi mladá. Její naivita se mi líbila, a navíc se mi hodila. Velmi brzy začala ode mě opisovat. Jakmile vlastníte dívčí duši, jako kdybyste vlastnili už i její tělo. 

„Nepůjdeme ještě na kávu?“ zeptal jsem se.

„Ne, děkuji.“

Nikdy bych to neřekl, kdybych si nebyl jistý. Obdivovala mě, i když by to asi nikdy nepřiznala. Netuším, jestli by mi dala. Ale asi jen slepec by si nevšiml vzájemného jiskření. Dux femina facti, říká se latinsky. Kdyby se mě jako by náhodou nedotýkala, kdyby se tak nezajíkala, nečervenala, neupravovala si vlasy, kdykoliv jsem se na ni podíval, asi bych zůstal v klidu. Takhle jsem jí po pár dnech napsal SMS.     

„Prosím, abyste mi nepsal!“

Nedošlo mi včas, co se stalo. Začala se kamarádit s Bárou, holkou z kulturní rubriky. Velmi afektovanou, zlou osobou, se kterou jsem se vyspal, když jsem se opil na vánočním večírku. Pak jsem toho trpce litoval. Nejdřív mě trochu uháněla a pak se uraženě odmlčela. Myslel jsem si, že si našla zase jiný objekt svých tužeb.    

„Vy se přátelíte s tou mužatkou?“

„Hej, ona je fajn!“

Zanedlouho na mě přišlo udání. Anonymní, jak jinak. Vyslechli si Emílii, ta se ihned rozbrečela. Dostala ode mě dvě esemesky, obtěžující pozvání na kávu, a musela se léčit u psychologa.  

„To je skandál!“ řekl mi šéfredaktor.

Jediné řešení je veřejná omluva, rozhodl se majitel. Konkurence je v naší branži neúprosná. Kdybychom to zametli pod koberec, někdo by to proti nám jistě použil. Nejlepší obrana je útok. Já dostanu vyhazov a v novinách vyjde osvěta o sexuálním harassmentu. „Bára už na tom maká,“  usmál se šéfredaktor, „spolu s Emilkou.“  

Přiznám se, že jsem tehdy psal slabší články. Dělal jsem to, co ode mě čekali, a nebavilo mě to. Žili jsme ve sterilní době. V době, kdy fakta vůbec nic už neznamenají. Ale stále jsem měl svůj styl. Proto mě překvapilo, jak lehce mě mohou nahradit. Místo mého sloupku začal vycházet Emilčin. Ta podobnost byla velmi nápadná.   

„Každý je nahraditelný,“ řekla mi manželka.

Nějakou dobu jsem četl ty snaživé věty. Pak jsem to pustil z hlavy, jako všechno příliš trapné. Naštěstí jsem se uchytil jinde. Ale ten trpký pocit ve mně stále vězel. Proč právě taková holka? Jedna z mnoha, obyčejná, příliš naivní? Za ty roky jistě zestárla, rodila děti, semlel ji život. Ale v mé paměti zůstala taková, jaká byla, hezká, s modrýma očima, s tvářemi jemně pokropenými slzami, přímo k zulíbání.

Nedávno jsem si zašel do trafiky. Vybral jsem si cigarety a pak si všiml článku v novinách. Byla v něm usměvavá fotka mediálního magnáta. Toho, co mě propustil. Své noviny už prodal, protože ztratily čtenost. Byl to typický prospěchář, který vždy dělal to, co si doba žádala. Premiér ho navrhl na místo ministra. Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. „Z takovejch byste se pozvracel,“ řekl mi trafikant.

24. kapitola z knihy Otcovství