Obžaloba Michala Viewegha a spol.

Už delší dobu žehrám na ubohý stav české literatury. Za poslední roky ztratila svou životadárnou schopnost vystihovat skutečný život. Jako kdyby dřív tak strašnému drakovi odumřely všechny hlavy

a zůstaly pouhé dva ocásky, jeden bahnící se v komerci a druhý živořící v rozvalinách umění. První z nich jsem nazval plytkým brakem a druhý pozérskou nudou. Vzhledem k tomu, že mě dva šéfredaktoři literárních časopisů vyzvali, abych byl konkrétnější, rozhodl jsem se být osobní a obžalovat hlavního zástupce současné komerce, kterým je Michal Viewegh.

Nechtěl bych ovšem posuzovat nespravedlivě. V devadesátkách, kdy se u nás valila „kulturní“ revoluce, nastal odliv čtenářů. Snad jediný, kdo byl schopen udržet čtenářský zájem, byl Michal Viewegh. Od té doby tvrdím, že mu patří dík za to, že jsme v Česku nezapomněli číst. Po tom, co jsme přečetli zakázané tituly, zůstalo už jen dlouhé čekání na Godota. Žádný velký román o budování kapitalismu nevznikl. Čtenář musel vzít za vděk lehkým ironickým šlehem, jakým popisoval dobu Viewegh. 

Jenže pionýrské devadesátky skončily a bylo to stále povrchnější. Žádný hlubší popis světa se neobjevil. Nepíšu teď o pozérské nudě, o útěku do marginalit, ale o reálném životě. O hlavním proudu, který drtí život na prvočlánky a přitom je čtenářsky zajímavý. Michal Viewegh psal zajímavě, ale drtil akorát tak žebříčky prodejnosti. Jeho styl byl svěží, dokázal zastínit kdysi tak oblíbeného Párala a dokonce i Hrabala. Příhodně vystihoval novou éru, která tak povrchně kvapila k uspokojení osobních tužeb.

Názory na vraždu, Vieweghova prvotina, byla nadějná. Kam se vytratila ta hravost, opravdovost a snaha stát se skutečným spisovatelem? Co zbylo z jeho zájmu o lidi a jejich duše v dalších příbězích? Možnost živit se psaním knih otupila pud sebezáchovy. Jednou provždy daný styl, žádná odvaha, chuť riskovat, pronikat do reality, fantazie, která domýšlí to, co všichni jen tušíme. Pouhé klouzání po povrchu. Jak napsal Hemingway, jakmile se proslavíte, začne se váš styl kazit.

Psaní Michala Viewegha se kazilo ukázkově. Čím víc ho četli, tím víc nadbíhal vkusu čtenářů. V prvních knihách např. v Báječných létech pod psa se ještě snažil oživit psaní citáty, ale i od toho upustil. Jakýkoliv intelekt byl spíše na obtíž, stejně tak jako psychologie postav. Místo lidí z masa a krve jen samé prima postavy jako z plakátů. Velmi současné, téměř dnešní rekvizity. Tak dnešní, že zítra po nich už ani pes neštěkne.

To je problém všech, co píší pro trh. Přežije jejich psaní do příští sezóny? Na víc se ovšem ani nehraje. A přitom takový autor touží po uznání. Hádá se s kritiky, obhajuje se, vnitřně trpí. Kdyby mohl, napsal by geniální dílo, ale taky potřebuje z něčeho žít. Ať chce nebo ne, jede v soukolí marketingu. Je prostě námezdní děvka. Každý rok kniha, stále plytší, tenčí a zbytečnější. Autorská čtení, literární provoz, podpisy, aby se na něj nezapomnělo.

Prodejnost je alfou omegou kvality psaní. Vykalkulovaný příběh se normuje jako výrobek na pásu. Musí být pěkně zabalený, prezentovaný, nejlépe, když se stane scénářem pro film. Popularita roste, nese peníze, čtenář dostane svého hamburgera. Jestli je poživatelný, je věc druhá. Na krámě není stejně nic jiného k snědku. Hamburger vytlačil tradiční jídlo. Jeho výrobci krachují a zákazníci si zkazili žaludek. Nastala doba, kdy se mezi těmi všemi „Bábovkami“ a „Okamžiky štěstí“ pozvracejí.

Po dvaceti letech dominance se Michal Viewegh diví. Zjišťuje, že ani on se prodejem knih už neuživí. Naříká jak stará bába. Kde jsou všechny jeho čtenářky, které milovaly červenou knihovnu? To je ani „svižné čtivo“ vůbec netáhne? To tak zlenivěly u televize? U plytkých seriálů, které zabíjejí poslední zbytky původních příběhů? Není to vražda fantazie? Úkladný zločin na literatuře? Z obžalovaného Viewegha se stává oběť. Ani jeho epigoni neprodají nikdy už tolik knih jako on.

Kvůli tomu je z české literatury umírající drak. Nemá žádnou hlavu, tvůrčího ducha, jen dva ubohé pahýlky. Kdysi tak udatný zjev, který v minulém století dštil oheň a síru, úplně zakrněl a zůstaly mu pouhé ocásky. Jeden bahnící se v komerci a druhý živořící v rozvalinách umění. První z nich jsem nazval plytkým brakem a druhý pozérskou nudou.

O tom druhém třeba zase někdy příště…

Ukázka z knihy esejů Zprávy z pekla