Znetvořená tvář mladého V.K.

Připadal jsem si, jako kdybych zažíval nečekané déjá vu. Stejná gesta, stejná slova, stejný projev jako kdysi, když jsem chodil na tiskovky bývalého premiéra, později prezidenta, který si rád nechal říkat V.K. 

Jeho syn mluvil stejně, jen tvář měl jinou, znetvořenou vadou. Tu vadu jste po čase přestali vnímat, ale ve světle pódia to přece jen občas problesklo hlavou. Kdyby junior nechtěl jít do politiky, asi by to nikdo neřešil. Takhle to bilo bohužel do očí...

„Nazdar, Majkle!“ zahulákal jeden fotoreportér.

Můj spolužák ze základky, Tonda, přezdívaný Tonny. Za socíku jsme si rádi hráli na drsné amerikány. Ať už kvůli kovbojkám nebo kvůli Kmotrovi. Právě Tonny ten film sehnal na videu. Později na střední nám pouštěl Zjizvenou tvář, tu měl nejradši. Sám se v dětství popálil tak, že měl sežehnuté ucho, část obličeje a celý krk. Ucho zakrýval dlouhými vlasy a na tváři měl plastiku. Jinak se od dětství zase tak nezměnil.

„Sleduješ toho rozumbradu?“ nadhodil.

Pokrčil jsem rameny, byl to můj džob. Měl jsem napsat o tom, o čem junior na  briefingu mluvil. Žádný vlastní názor, to jsem se už naučil. Mohl jsem si o tom něco myslet, ale neventiloval jsem to. Kdo zažil zblízka politiku starého V.K., věděl, že je možné úplně všechno. 

„Koukej na ten jeho škleb!“ řekl Tonny.

Vypadalo to, že je tím fascinovaný. Už dávno jsem si ověřil, že každý se zaobírá hlavně sám sebou. Kdo má nějaký komplex, stále o něm mluví, víc nebo míň skrytě. Nemůže se nad něj povznést. Tonny nosil dlouhé vlasy už na škole, kvůli svým popáleninám. Dělal humorné narážky, když někomu narostl uhrák na nose. Líbila se mu ta nejhezčí holka ve třídě. Potom, co ho odmítla, začal kreslit její karikatury.

„Antoníne,“ řekla mu třídní učitelka, „přestaň dělat blbosti a přihlaš se na střední grafickou...“

Tonny vystudoval UMPRUM a profesionálně fotil. Dělal pro noviny, ale časem se proslavil i jako portrétista. Jeho záliba, pokud jsem mohl soudit, byla stále stejná: odhalené dívčí šíje. Žádné akty, nahotinky, ale obličeje, uši a krky mladých holek. Fotil různé herečky, zpěvačky i modelky. Hlavně, když měly kůžičku k zulíbání.

„On mi pokousal ucho!“ brečela spolužačka na táboře.

„To máš za Van Gogha!“

Dělal jim cucfleky jako maniak. Ne, že by se mi osobně holky nelíbily, ale už tehdy jsem spíš chlastal. Měl jsem špatné geny. Jako kdyby si každý nosil svůj mindrák v sobě. Já tátovo pití. Někdo jiný zase postižení. Za to přece žádný z nás nemůže! Nemůže za to, že jeho otec byl prezident. A že se s tím musí vyrovnat zvýšenou arogancí. 

„To rovnostářství je šílený!“ slyšel jsem juniora, „hájíme každou rostlinku, žabičku a menšinu, která křičí o svý práva. Tímhle tempem tady všichni rychle zdegenerujeme…“

Nelíbil se mi styl, jakým to říkal. Právě postižený jako on by měl mít větší nadhled. Ale to je to, co právě nejde čekat. Nikdo nemůže překročit svůj stín ani handicap. Jen dohání normu. Jako kdyby dopředu útočil proti svému nepříteli. Tomu, kterého měl od dětství v hlavě.

„Čím větší mindrák, tím větší vůle k moci,“ řekl jsem, když jsme s Tonnym vyšli z tiskovky.

„A co ty? Pořád piješ?!“

Zakroutil jsem hlavou.

„Nechceš zajít večer do aťasu?“

„Copak, nový objev?“

Vzpomněl jsem si na to, jak jsem u něj nedávno seděl. Zatáhl mě na nějaké své noční focení. Měl objednanou slavnou herečku. Přišla už trochu rozjařená, asi po jevištní děkovačce. Sálala z ní energie. Krásné rysy, dokonalá pleť. Velmi jemný, decentní make up.  

„Umyj si to,“ řekl jí Tonny, „nefotím chemii!“  

V plánu byl portrét, ale svlékla se do kalhotek. Tonny trval na holém dekoltu, aby ho nic nerušilo.

„Ach, ta čerstvá kůžička…“

Nalévali se šampusem. Já se držel whisky. V tom ostře osvětleném ateliéru mi přišlo všechno přízračné. To, jak se herečka dokázala odvázat. Naše pohledy jí dělaly viditelně dobře. Svlékla se celá, takže jí mohl Tonny zabrat dekolt z větší dálky. Ale to Tonny neměl v úmyslu. Osahával jí ucho, aby ho uvolnil ze záplavy světlých vlasů. Musela zvednout bradu do výšky a vypnout dlouhý bílý krk. Tonny vypadal v rauši, asi měl erekci. Já se držel láhve. Připadalo mi, že jsem v jednom velkém obludáriu.

„Ty máš tvářičky jako broskvičky!“ zamumlal Tonny a olízal jazykem hereččin obličej, krk, uši a pak i její ňadra.

„Já tě celou sežeru…“

58. kapitola z knihy Otcovství