Ta, se kterou teď žiju

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.  

Nikdy jsem nepoznal ambicióznější dívku, než je Marta. Možná proto s ní žiju, že na ní obdivuju její ctižádostivost. Člověk zpravidla na partnerovi oceňuje vlastnosti, které sám nemá. Já jsem rád, že Marta je taková, ona nás táhne výš, zatímco já se vezu. Alespoň to ráda říká, když je se mnou nespokojená, a ona je se mnou nespokojená vždycky. „Kájo, ty se o nic nesnažíš,“ řekla mi po práci na squashi. 

Odpálil jsem míček tím největším švihem, jakým jsem uměl. „Zlato, vždyť na výběrko můžeš jít sama.“

Chce, aby se ze mě stal vedoucí. Vedoucí na stavebním odboru je velmi rizikové místo. Když váš podřízený zvoře kolaudaci, nějaký investor vás žene k soudu a vy jste ten, kdo nese následky. Jste v neustálém napětí z toho, kdy vás obviní, že jste přijali úplatek. Jste v podstatě mezi dvěma mlýnskými kameny, mezi veřejností a investory, a nad vámi ještě stojí náměskyně, která vás tyranizuje.

„Jenže mi neuznají vzdělání,“ vzdychla Marta a švihla raketou tak, že jsem míček nechytil.

„Přidej, vedu osm dva,“ řekla.

Marta si udělala bakaláře na stavební fakultě. Na inženýra už nešla, nevím jestli proto, že ji nevzali. Vyrůstala na vesnici, její rodiče vysokou neměli a ona měla těžší cestu ke štěstí. Vůbec byla obdivuhodně houževnatá a cílevědomá. Když zjistila, že na inženýra se nedostane, dala dvěstě tisíc za titul na soukromé vejšce. Jenže to jí u nás nechtěli uznat, že nemá technické vzdělání.

Co jsem ji znal, vždycky snila o tom, že budeme celebrity. Hodně dlouho sázela na to, že se prosadím já. Ale já byl zvyklý na svůj klídek, nebyl důvod to měnit. Popravdě mi její ctižádostivost lezla na nervy. Neustále mě vodila na různé večírky. Toužila se seznámit s lepšími lidmi. Když uviděla nějakého politika, měl jsem pocit, že se vidí být po jeho boku. „Ten musí mít mozek!“ vzdychala.  

Většinou si nás nevšímali a tak jsme šli domů. Marta se mi vždy vybrečela na rameni a já ji měl o to radši.

„Jedenáct pět,“ řekla, „vyhrála jsem!“

Sbalili jsme rakety a šli si sednout ven na lavičku. Náš časový limit vypršel a já byl za to docela rád. Měl jsem toho sportování plné zuby. Celý den jsem řešil projekty a po úředních hodinách jsme šli sem. Chodili sem vlivní lidé, primátor, naše náměstkyně, kolegové z úřadů i ministerstev. Ale já bych se radši viděl ve sprše a pak doma na gauči. Pustil bych si Nirvánu a jen tak bych meditoval. Proč se lidé tak snaží? pomyslel jsem si. Než se bavit s primátorem, četl bych si nějakou zajímavou knihu. Život máš takový, jaký si ho uděláš...

„Čauky lidi!“ ozval se hlas náměstkyně. 

Přicházela k nám v bílém dresu. Její přitažlivá postava na mě okamžitě zapůsobila.

„Primátor je pryč,“ řekla, „zahrajeme si?“

Představa, že bych měl jít znovu hrát, mě vyděsila. Strašně by mě štvalo, kdybych prohrál taky s ní.  

„Já jsem úplně out,“ povzdychl jsem.  

Náměstkyně si mě prohlédla, jako kdybych spadl z višně. Zřejmě nebyla zvyklá na taková odmítnutí.

„Tak já bych šla,“ řekla Marta.

S úlevou jsem pozoroval, jak odcházejí na kurt. Za prosklenou stěnou vypadaly ještě líp než ve skutečnosti. Dvě půvabné holky v bílých dresech, jedna trochu starší. Obě měly vlasy svázané do copu a opálenou kůži ze solárka. Byl na ně hezký pohled. Ta jejich pružnost, pohyb, štíhlá těla. Marta měla trochu propocená záda, ale takhle na dálku to působilo smyslně. Taky náměstkyně se začala potit. Nejdřív jsem si všiml, jak jí tečou čůrky po tváři. Vlhké stopy se jí objevily i v podpaždí. Ještě chvíli a bude vlhká úplně všude.

Vždyť jsou to jen ženy, pomyslel jsem si. Chtějí obdiv, hezké lichotky, stačí se jen začít snažit. Když to budu dělat, budu se mít dobře. Je mi jasné, že náměstkyně na mě bere. Jinak by si nechtěla se mnou zahrát. Asi bych toho vedoucího dělat mohl. „TEN TVŮJ CHLAP,“ uviděl jsem bublinu nad hlavou náměstkyně, „UŽ SI TO PODAL?“

„JÁ MU DOMLUVÍM,“ uviděl jsem bublinu nad Martou.

„JE SCHOPNEJ“ přečetl jsem si další bublinu.

„JE ŠIKOVNEJ, MÁM HO RÁDA, BOŽSKEJ CHLAP!“

Nechápal jsem, že si toho dokážou tolik říct. Bylo vidět, jak si spolu povídají. Mohl jsem jen odhadovat o čem. Když skončily, vyšly z kurtu splavené, ale velmi sexy. Náměstkyně se s námi rozloučila a Marta mi nadšeně zašeptala: „Se podrž! Řekla mi, ať do toho jdu. Prej mě na vedoucí protlačí i bez vzdělání...“

 8. kapitola z románu Pseudochlap