Žárlivá scéna pro krvežíznivé

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

"Máš tady někoho?!" zeptala se Martina, když Pavel otevřel dveře.

Nečekala na jeho odpověď a zamířila do bytu. Velice dobře věděla, že tady ta osoba s ním je. Nedalo jí, aby se na ni nepřišla podívat. Jestli je to tak vážné, jak to vypadalo. Pavel se od té doby, co ji měl, změnil. Choval se k Martině strašně shovívavě. Ta jeho shovívavost, která většinou maskuje lhostejnost, ženu rozladí vůbec nejvíc...

"No, nazdar!" řekla té osobě, která tady seděla v obýváku, jako kdyby ani neslyšela její zvonění.

"Dáte si něco?" zeptala se.

Pavel jí začal vysvětlovat, že je to Martinka. Nechtěla nic vědět, nechtěla slyšet, co je ta osoba vlastně zač.

"Chápeš, Pavle, že tohle je ujetý?"

Jako by mu vůbec nedocházelo, že je to nafukovací panna. Dala mu ji pod stromeček a on se s ní ihned spustil. Což by od něj vážně nečekala. Myslela si, že je chytrý, rozumný a normální chlap. Že nemá zapotřebí hledat si štěstí u takové obludky. To, že náhodou mluví, ještě neznamená, že je jako Pavel nebo jako Martina.

"Já to chápu," řekl Pavel.

Martinka, která zatím zaběhla do kuchyně, přinesla kávu. Tvářila se jako nějaká bezduchá hračka. To mu vážně stačí taková naivka, pomyslela si Martina rozmrzele. Až doteď měla o Pavlovi jiné mínění. I když se spolu rozešli, stále si ho vážila. "Chápeš, že firma stagnuje?" řekla, "měl by ses jí víc věnovat..."

"Od toho mám tebe," řekl Pavel a sledoval Martinku, která si upravovala hluboký výstřih.

"Já mám svůj život!" odsekla Martina.

Sama tomu už nevěřila. Myslela si, že bude se Sašou šťastná, ale když Pavel tak najednou zlhostejněl, dostala strach. Mohlo se taky stát, že té osobě nebude stačit, že obsadila Pavlovu postel, ale bude chtít obsadit i její místo. Zjistila, že jí na tom záleží víc, než si myslela.

"Makám teďka home office," řekl Pavel, "jsem s tebou pořád v kontaktu. Jak se daří Alexandře?"

Pavel jinak Sašu už neoslovoval. Díky tomu Martina věděla, že na ni žárlí a ráda si to užívala. Ale teď tady byla ta druhá. Sedla si Pavlovi na klín, jako kdyby jí patřil.

"Asi si ji budu brát!" řekla na truc.  

Připadala si, jako kdyby to byl všechno podvod. Trávila celé dny v práci, vyřizovala e-maily, objednávky, dělala účetnictví. Pracovala pro Pavlovu firmu a nic jiného neznala. Pohybovala se v zakleté zóně, mezi počítačem, tiskárnou a mobilem, na nic jiného neměla čas. Dokonce i se Sašou, která pracovala na směny, to bylo takové umělé. Umělé polibky ráno, umělé polibky na dobrou noc.

Zjistila, že jí chybí muž. Jeho vůně, kterou už zapomněla. Dřív, když se seznámili, byla opravdu šťastná. Nasedli do Pavlova kabrioletu a někam si spolu vyjeli. Vnímali krásy přírody a věřili ve svou budoucnost. Žádné lesbické sklony ani úchylnosti. Třeba si na to jen hrála, že chtěla být se Sašou, plnila si dívčí sny. Ale teďka ví, že by chtěla dítě. Malinké voňavé miminko se soplíkem u nosu...

"Dáte si bábovku?" zeptala se Martinka.

Ta osoba ji strašně rozčilovala.

"Vona peče, jo?" řekla místo odpovědi Pavlovi.

Pavel vypadal natěšeně a začal Martinku chválit. Divil se, jak se všechno rychle naučila: vařit, prát nebo uklízet. Stačí na něco pomyslet, vzdychl, a Martinka mu vyhoví. Nikdo mu ještě tak hezky nevyžehlil košile jako ona. Taky v sexu je skvělá. Začala chodit do kosmeťáku, aby měla stále hebkou pleť. Taky ji pouští ke kadeřnici. Je to jeho známá a ví, že se k ní bude chovat slušně...

Martina žárlivě zírala na Martinku. Vypadala stejně jako ona v době, když se seznámila s Pavlem.

Načež jí vytrhla nůž, kterým krájela bábovku. Tohle se musí skončit! Buď je blázen ona anebo Pavel...

"Podívej!" řekla zuřivě a píchla do Martinky. Pavel vyděšeně vykřikl, jako kdyby někoho vraždila. Martinka se zvláštně zachvěla. Začala se kymácet a pomalu ucházela...

Martina do ní bodla ještě několikrát: "Chápeš to? Je to jen měkčený PVC, chápeš to už, sakra! Je to jen guma, guma, guma, guma!!!"

Martinka se svezla na podlahu a z umělých úst jí vytékal čůrek krve...

49. kapitola z románu Pseudochlap