Deník spisovatele - originalita je v Čechách podpultové zboží
Jeden nejmenovaný esejista, šéfredaktor literárního časopisu, sepsal velmi pěknou úvahu o českém národu a českém státu a já si ji s chutí přečetl. Je to sofistikovaný a kultivovaný esej, dá se říct, že jde o komplexní shrnutí českého údělu a jeho perspektiv. Má to styl, úroveň, ale není v tom ani zbla něčeho objevného, nového anebo překvapivého. Pokud máte jisté vzdělání, zjistíte, že po dočtení takové úvahy nejste o nic moudřejší než dřív, snad jen jste se pokochali moudrostí autora.
Nechci ho jmenovat, protože nejde ani tak právě o tento článek. Jde o to, jak málo je u nás tvůrčí originality. Když vstupuji do veřejného prostoru, předpokládám, že mám co říct. Jak v literatuře tak i v publicistice. Je snad nárok na objevnost příliš velký požadavek? To nás vážně baví ten literární suchopár a akademická nuda? Neustálé odkazování na Kunderu, abychom posílili svou "intelektuálnost"? Já se skromně domnívám, že je lepší psát občas víc neuměle, ale o to víc riskovat.
Originalita je totiž především o odvaze. Je to stejné jako kdysi, když jsem hrával fotbal. Jako kdybyste to dostali do vínku. Tu nevyzpytatelnost, co v příští minutě uděláte. Většina hráčů byla standardní, výkonná, nedělali velké chyby, podávali spolehlivý výkon. Ale jen někdo, připouštím, že i já, překvapil nečekanou akcí. Někdy se to nepovedlo, a diváci vás vypískali, ale někdy jste přešli přes tři hráče včetně brankáře a skórovali do prázdné branky, jako kdybyste byli Maradona.
Tohle je zřejmě nějaký dar, který se musí rozvíjet. Nemyslím, že by byl tak vzácný, ale ve sportu je snadněji uplatnitelný. Tam, kde je nutné použít mozek, jde o abnormalitu, které se sami bojíte. Překonat strach, vlastní pochyby, je o odvaze. Vymyslet něco nového, jiného, překvapivého, je otázka velkého risku. Můžete napsat úplnou blbost. Navíc originální věci se nedají psát tak uhlazeně jako standardní úvaha, která by se vyjímala stejně dobře v nějakém akademickém sborníku.
Zkrátka my v Čechách neradi riskujeme. Máme rádi anotace, suchopárné texty, které dokazují svou odbornost. Jsme maloměštáci a držíme se jistoty průměru, i když píšeme zásadní zamyšlení. Hlavně moc nevybočovat, ať se už jedná o román nebo o esej, na prvním místě je solidnost. Naše uctívání vědy bohužel podkopává naši tvořivost. Jenže, jak napsal Gombrowicz, umění by mělo mít podvratnou funkci. Jakmile začne sloužit vědě, přestane přinášet nové obzory.
A co je společnost bez nových obzorů? Jen zatuchlý krámek, ve kterém se hokynaří a handrkuje. Což jsou současné Čechy. Ano, možná jsme národ zlatých ručiček, různých zlepšováků, ale to má s originalitou pramálo společného. Je to jen naučená adaptabilita. Nikdy jsme neměli možnost jít svébytnou cestou. Kramářova duše se snaží, aby se přizpůsobila tomu, co je, ale originalita je v tom, že nacházíme jiný směr, než jakým jsme šli všichni jako stádo až dosud…
Ukázka z knihy Deník spisovatele
Jan Klar
Nesmrtelné Otázky Václava Moravce
Ředitelé České televize se celkem pravidelně střídají, ale Václav Moravec a jeho Otázky zůstávají: Je na tom až něco zvrhlého, když si uvědomíme cestu mladého novináře k dnešní konformitě.
Jan Klar
Když koně umírají na Taxisově příkopu
Tuším, že to napsal K. Čapek, že vrchol animální krásy ztělesňuje hlava německého ovčáka a nejsem si jistý, že možná dodal, že i hlava tygra. Já bych k tomu přidal zjev závodního koně, před dostihem, jak jsem ho vídal
Jan Klar
Poplatky ČT a ČRo je holý masochismus
Vynechám Českou televizi a její angažovanou bezduchost (zejména ve zpravodajství a publicistice) a napíšu něco o rozhlasu, na něhož platím taktéž povinné poplatky.
Jan Klar
Utrýzněná moderátorka Linda Bartošová
Ten utrýzněný tón, který žadoní o pozornost, jako kdyby byl pro dnešní mladé ženy typický. Asi bych si dalšího „munchovského“ výkřiku nevšiml, kdyby se jistá Linda Bartošová
Jan Klar
Pár špatných momentů Česti Strakatého
Všiml jsem si, že i ti nejlepší z tzv. mileniánů, kteří jsou mezi námi, trpí určitým neduhem. Ten neduh se projevuje vždy, když se začnou vztahovat ke svobodě, většinou totiž vůbec neví, o čem mluví.
Jan Klar
Marek Prchal - chlapec z laciného kraje
Nemám nic proti lidem, kteří se vymykají, jsou trochu ujetí, když to, co dělají, je v něčem inspirativní. Ale být extravagantní, abych dělal určité pózy, neboť marketing typu, který dělá p. Prchal je bohužel pouze kalkul
Jan Klar
Histrióni zase jednou slavili Českého lva
Zdá se, že ta umělost, kterou s sebou nese mediální svět, potažmo svět soc. sítí, současníky znervózňuje. Neumí k ní přistoupit přirozeně jako k tomu, co je součástí stále stejné reality.
Jan Klar
Špatné divadlo, které se v Česku hraje 2
Špatné divadlo, které se v Česku hraje, vrcholilo poslední tři měsíce, kdy probíhala prezidentská kampaň. Ještě nikdy jsem neviděl tolik „slušných“ lidí fandit jako ve wrestlingové aréně.
Jan Klar
Takové normální zabíjení statisíců zvířat...
Nemůže být většího kontrastu v dnešní době. Na jedné straně prezidentská fraška, nekonečná duchaprázdnota, nanicovatost kampaně, společenský trapas, náhražka témat, černobílost, kdy se lidé dělí na anděly a ďábly
Jan Klar
Válka proti mužům už nějaký čas eskaluje...
Ten radikální řez mezi autenticitou a pózovitostí, která dnes převládá, jsem zahlédl nedávno na DVTV. Pan Veselovský si pozval J. Mareše, bývalého kriminalistu, úspěšného scénáristu Případů 1. oddělení.
Jan Klar
Blondýnka, co ji muži trápili, až ji zabili...
Až na čestné výjimky je současný film mrtvý, jsou už jen prefabrikáty, co se tváří jako reflexe doby. Největší zájem budí marketingově promyšlené výrobky z Netflixu, jako např. Blonde, film o Marilyn Monroe,
Jan Klar
Pozadí událostí: klišovité, plytké až nudné
Když někdo nazve svůj seriál Pozadím událostí, zřejmě by se dalo čekat, že nám odkryje něco, co není až tak běžně zjevné. Jenže se dočkáme jen staré známé manýry, která semele vše, co je zrovna módní, aby ukázala, jak je in,
Jan Klar
Deník spisovatele – hezká baba, chlapi, to má na světě nejlehčí…
Někdy až žasnu, čím se chytré hlavy zabývají v zemi, která je jen kousek od války, kde se vraždí lidé, zatímco u nás se píší chytré recenze na zcela hloupé knihy, naposledy Bílou vodu
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové 2
Co je to vůbec dekadence, o které tak často píšu? Je to jev, kdy určující, byť úzká vrstva společnosti, žije postmateriálně. Zatímco většina lidí marní své životy tím, že tupě konzumuje,
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové
Nebýt dlouhých nohou moderátorky nemělo by význam Magnesii Literu zmiňovat, odráží jen to, co je fenoménem společnosti, totiž její dekadenci, která trvá už dvě desetiletí.
Jan Klar
Deník spisovatele – v Africe hladomor a v Evropě trapný konzum...
Válka na Ukrajině s sebou nese různá rizika, aspoň média už měsíc hrozí, že veliká obilnice na Dněpru letos selže a bude hladomor, milión hladových lidí se pohne do Evropy.
Jan Klar
Deník spisovatele – v kriminále jsem seděl asi jenom třikrát…
Jediné, v čem mají Rusové bohužel pravdu je to, že Západ je už dlouho dekadentní, projevuje se to dnes a denně od politiků až po různé celebrity vytvářející iluzi, že žijeme pravdivě,
Jan Klar
Deník spisovatele – odhodili lopaty a vzali do rukou samopaly...
Kromě zbytečného utrpení, umírání a mrzačení lidí je odporné, jak Rusové ničí celá města i s jejich historií. Mám rád architekturu, myslím si, že je pouze málo činností,
Jan Klar
Deník spisovatele – Toillete ist unten, keine .........., please!
Bavil jsem se s člověkem, který má na starost zařízení pro utečence, a ten mi říkal, že by do nich vzal všechny Ukrajince na úkor těch, co tam jsou, decentně řečeno grázlů z Blízkého východu.
Jan Klar
Deník spisovatele – jasně, dnešní utečenci z Ukrajiny jsou jako my
Nemůžu říct, že by má první zkušenost s Ukrajinci byla dobrá, tehdy, když jsem hlídal panelárnu, pobodal jeden dělník druhého a pak založil požár na ubytovně. Bylo to k večeru,
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |