Deník spisovatele - proč je multikulturalismus tak škodlivý?
Nejhorší pro dobrou myšlenku je to, když se postupně stane oficiální ideologií. Jako kdyby člověk musel myslet dogmaticky, jestliže si jednou osvojí určité přesvědčení, nestačí mu, že se podle něj řídí, chce se ujistit o jeho správnosti tím, že ho začne prosazovat, vnucovat jiným, kteří o něj nestojí, často tak zavile, že z něj udělá jakýsi pomyslný symbol na vlajce, pod kterou svádí bitvy za svou pravdu. Ale erb na vlajce je jen zmrtvený symbol a on už dávno bojuje jen za hloupou lež.
Nikdo soudný nemůže mít nic proti kulturní rozmanitosti. Zvlášť v naší kotlině, ve které se mísily vždy různé národnosti a etnika. Jako stát máme Listinu základních práv a svobod, potažmo trestní paragraf o zákazu hanobení rasy, vyznání a přesvědčení. Kdyby zůstalo jen u toho, měl by každý šanci své právo vymáhat, pokud by se cítil být ukřivděný. Jenže pro ideologii je takový stav málo, chce, aby ji vyznávali i všichni ti, kteří s ní z nějakého důvodu nesouhlasí.
A to se děje posledních třicet let také u nás. Lidstvo, které zažilo Osvětim, těžce vystřízlivělo a začalo si sypat popel na hlavu. Všechno to dobré, co přinesla lidská práva pro všechny tak, aby už nikdy nemohl být nikdo pro svou příslušnost zahuben, se začalo ideologizovat. Ba co hůř, začalo se to institucionalizovat na státní úrovni. Ochrana menšin, etnických, sexuálních a dokonce i žen, se stala oficiální. Pronikla do úřadů, do médií, a posléze i do nejrůznějších pokynů a nařízení.
Namísto rovných práv dochází k diskriminaci "naruby". Ochrana různých menšin s sebou nese jedno velké negativum. Je psychologickým faktem, že když se někdo cítí být nedostatečný, dohání vždy jen normu. A norma není nic jiného než jakýsi průměr společnosti. Posledních třicet let stále víc narůstá pouhé dohánění průměru, na úkor přirozené výbojnosti lidského ducha zažíváme umrtvující nivelizaci. Co jiného je vyrovnávání rozdílů než prachsprosté glajchšaltování?
Všichni máme být spokojeni v multikulturalitě průměru. To je právě ten aspekt, kterým se multikulturalismus zideologizoval. Důležitější než různý pohled a pestrost je okleštění toho, co je vynikající. Opět vytváříme jakýsi umělý lživý svět, ve kterém preferujeme zdání. Ať už se jedná o iluzi ženské stejnosti a stejných výkonů, nebo toho, že homosexualita je ve všem zcela plnohodnotná. Případně toho, že nejsou žádné genetické rozdíly u různých národů.
Multikulturalismus chce vymazat biologii. Jenže tím, že vyrovnáváme rozdíly, dusíme přirozenost. Jestli nás k něčemu cennému opět povede testosteron, ať nás k tomu probůh vede. Jinak dopadneme tak, jak popsal Campanella ve Slunečním státu. Budeme věřit v to, že někdo ví líp, co si máme myslet a jak se chovat. Podobně, jako to předvedla jedna preferovaná česká Vietnamka na Lidovky.cz, když napsala že "holky, ty mění svět, ale kluci jsou taky milý…"
Ukázka z knihy Deník spisovatele
Jan Klar
Nesmrtelné Otázky Václava Moravce
Ředitelé České televize se celkem pravidelně střídají, ale Václav Moravec a jeho Otázky zůstávají: Je na tom až něco zvrhlého, když si uvědomíme cestu mladého novináře k dnešní konformitě.
Jan Klar
Když koně umírají na Taxisově příkopu
Tuším, že to napsal K. Čapek, že vrchol animální krásy ztělesňuje hlava německého ovčáka a nejsem si jistý, že možná dodal, že i hlava tygra. Já bych k tomu přidal zjev závodního koně, před dostihem, jak jsem ho vídal
Jan Klar
Poplatky ČT a ČRo je holý masochismus
Vynechám Českou televizi a její angažovanou bezduchost (zejména ve zpravodajství a publicistice) a napíšu něco o rozhlasu, na něhož platím taktéž povinné poplatky.
Jan Klar
Utrýzněná moderátorka Linda Bartošová
Ten utrýzněný tón, který žadoní o pozornost, jako kdyby byl pro dnešní mladé ženy typický. Asi bych si dalšího „munchovského“ výkřiku nevšiml, kdyby se jistá Linda Bartošová
Jan Klar
Pár špatných momentů Česti Strakatého
Všiml jsem si, že i ti nejlepší z tzv. mileniánů, kteří jsou mezi námi, trpí určitým neduhem. Ten neduh se projevuje vždy, když se začnou vztahovat ke svobodě, většinou totiž vůbec neví, o čem mluví.
Jan Klar
Marek Prchal - chlapec z laciného kraje
Nemám nic proti lidem, kteří se vymykají, jsou trochu ujetí, když to, co dělají, je v něčem inspirativní. Ale být extravagantní, abych dělal určité pózy, neboť marketing typu, který dělá p. Prchal je bohužel pouze kalkul
Jan Klar
Histrióni zase jednou slavili Českého lva
Zdá se, že ta umělost, kterou s sebou nese mediální svět, potažmo svět soc. sítí, současníky znervózňuje. Neumí k ní přistoupit přirozeně jako k tomu, co je součástí stále stejné reality.
Jan Klar
Špatné divadlo, které se v Česku hraje 2
Špatné divadlo, které se v Česku hraje, vrcholilo poslední tři měsíce, kdy probíhala prezidentská kampaň. Ještě nikdy jsem neviděl tolik „slušných“ lidí fandit jako ve wrestlingové aréně.
Jan Klar
Takové normální zabíjení statisíců zvířat...
Nemůže být většího kontrastu v dnešní době. Na jedné straně prezidentská fraška, nekonečná duchaprázdnota, nanicovatost kampaně, společenský trapas, náhražka témat, černobílost, kdy se lidé dělí na anděly a ďábly
Jan Klar
Válka proti mužům už nějaký čas eskaluje...
Ten radikální řez mezi autenticitou a pózovitostí, která dnes převládá, jsem zahlédl nedávno na DVTV. Pan Veselovský si pozval J. Mareše, bývalého kriminalistu, úspěšného scénáristu Případů 1. oddělení.
Jan Klar
Blondýnka, co ji muži trápili, až ji zabili...
Až na čestné výjimky je současný film mrtvý, jsou už jen prefabrikáty, co se tváří jako reflexe doby. Největší zájem budí marketingově promyšlené výrobky z Netflixu, jako např. Blonde, film o Marilyn Monroe,
Jan Klar
Pozadí událostí: klišovité, plytké až nudné
Když někdo nazve svůj seriál Pozadím událostí, zřejmě by se dalo čekat, že nám odkryje něco, co není až tak běžně zjevné. Jenže se dočkáme jen staré známé manýry, která semele vše, co je zrovna módní, aby ukázala, jak je in,
Jan Klar
Deník spisovatele – hezká baba, chlapi, to má na světě nejlehčí…
Někdy až žasnu, čím se chytré hlavy zabývají v zemi, která je jen kousek od války, kde se vraždí lidé, zatímco u nás se píší chytré recenze na zcela hloupé knihy, naposledy Bílou vodu
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové 2
Co je to vůbec dekadence, o které tak často píšu? Je to jev, kdy určující, byť úzká vrstva společnosti, žije postmateriálně. Zatímco většina lidí marní své životy tím, že tupě konzumuje,
Jan Klar
Deník spisovatele – krom dlouhých nohou Daniely Písařovicové
Nebýt dlouhých nohou moderátorky nemělo by význam Magnesii Literu zmiňovat, odráží jen to, co je fenoménem společnosti, totiž její dekadenci, která trvá už dvě desetiletí.
Jan Klar
Deník spisovatele – v Africe hladomor a v Evropě trapný konzum...
Válka na Ukrajině s sebou nese různá rizika, aspoň média už měsíc hrozí, že veliká obilnice na Dněpru letos selže a bude hladomor, milión hladových lidí se pohne do Evropy.
Jan Klar
Deník spisovatele – v kriminále jsem seděl asi jenom třikrát…
Jediné, v čem mají Rusové bohužel pravdu je to, že Západ je už dlouho dekadentní, projevuje se to dnes a denně od politiků až po různé celebrity vytvářející iluzi, že žijeme pravdivě,
Jan Klar
Deník spisovatele – odhodili lopaty a vzali do rukou samopaly...
Kromě zbytečného utrpení, umírání a mrzačení lidí je odporné, jak Rusové ničí celá města i s jejich historií. Mám rád architekturu, myslím si, že je pouze málo činností,
Jan Klar
Deník spisovatele – Toillete ist unten, keine .........., please!
Bavil jsem se s člověkem, který má na starost zařízení pro utečence, a ten mi říkal, že by do nich vzal všechny Ukrajince na úkor těch, co tam jsou, decentně řečeno grázlů z Blízkého východu.
Jan Klar
Deník spisovatele – jasně, dnešní utečenci z Ukrajiny jsou jako my
Nemůžu říct, že by má první zkušenost s Ukrajinci byla dobrá, tehdy, když jsem hlídal panelárnu, pobodal jeden dělník druhého a pak založil požár na ubytovně. Bylo to k večeru,
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |