Deník spisovatele – holky toho naplácaly, až se sláma zelenala

Dvě ženy, redaktorka Daniela Drtinová a filosofka Tereza Matějčková, spolu vedly na jedné internetové televizi rozhovor a bylo to pro naši dobu velmi symptomatické. Možná jsem naivní, když jsem čekal zviditelnění filosofie, mimochodem tolik potřebné, ale dočkal jsem se spíš zviditelnění další ženy, jakožto hájeného druhu. Obě dámy jsou jistě půvabné, chytré a milé, jedna z nich dokonce napsala knihu o Hegelovi a učí na univezitě filosofii, ale o filosofii v jejich rozhovoru vůbec nešlo. Jak by taky mohlo, když psaní o 200 let starém autorovi je spíš „filologie“ a skutečně kreativní filosofie je od sympatického tlachání na hony vzdálená.

Ihned se mi vybavil Schopenhauer a jeho kritika katedrových filosofů, tedy hlavně Hegela, kterému nemohl přijít na jméno. Je jasné, že televize je klipovitá, ale když máte za sebou ucelený myšlenkový systém, jasně se ve vašich odpovědích zrcadlí. Jenže výborný vykladač myšlenek druhých je prostě jen výborný vykladač druhých. Originalita se nedá namarkýrovat, ať už pozveme sebehezčí filosofku do televize. Takhle z toho vyjde jako vítěz genderismus, ovšem filosofie živoří. Divák pochopí, že filosofie je pouhé nezávazné tlachání, což si už stejně dávno myslel. Nejde prý ani tak o to jít do sebe; důležitější je obstát ve světě.

U této věty, kterou jsem parafrázoval, se zastavím. Mít za sebou ucelené myšlení, nikdy by ji dotyčná nemohla vyslovit. Samozřejmě, že jde nejen o to jít do hloubky, jde také o život ve světě, jenže pak je tady ještě jeden krok, který známe už od Kanta vyjádřený ve třech větách: Co mohu vědět? Co mám dělat? V co mohu doufat? Tedy je v nás zakódovaná, jak poznal Hegel, dialektika života ve třech postupných krocích. A o ten třetí krok jde vždy ze všeho nejvíc. Já tomu říkám existenciální obrat, tedy něco, co musí člověk udělat, aby svůj život naplnil. Pro Kanta to byla víceméně přímá cesta do hvězdného nebe, k milosti boží.

Všichni toužíme po přesahu, je jen otázka, kde ho najít. Jestliže nevěříme v boha, těžko ho najdeme ve vršení poznatků o světě, kde každá odpověď vyvolává další otázku. Dnes je módní vězet ve světě až po uši, konzumovat vědecké poznatky jako hamburgery. Ale žádnou věc o sobě, žádnou pravou podstatu, v nich nenajdeme. Navíc se nám stále víc vytrácí pravda, to, kdo jsme a co tady děláme. Jen málokdo si chce připustit, že pravdu najde jen v tom, kým skutečně je. A to může zjistit jedině tehdy, když se vrátí dostatečně poučený o světě k sobě. Jestliže někdo dnes potřebuje takový obrat, pak je to česká společnost.  

Existence, kterou nedrží naše autenticita, upadá. Původní pustinu našeho nitra se snažíme naplnit tím, že obstaráváme věci. Pohybujeme se ve světě, poznáváme ho do šířky, ale čím víc věcí je kolem nás, tím hůř jsme schopni je ocenit. Jejich obrysy se rozostřují a my žijeme ve zdání a ne v pravdě. Jediná možnost je vrátit se do sebe. Ne proto, abychom se tam uzavřeli a hledali osvícení (jako buddhisté), ale abychom ve své autenticitě viděli líp svět kolem nás. Jedině tento pohled, tento opravdový pohled na svět, nám může přinést smysl.   

Je to rozhodně smysluplnější, než v rámci dnešní korektnosti poslouchat, jak dvě ženy spolu hovoří sympaticky o tom, jak by filosofovaly, kdyby to uměly a nemlátily pouze prázdnou slámu…  

Ukázka z knihy Deník spisovatele