Deník spisovatele – o liberálech, kteří nenávidí lidskou svobodu

Když jsem si nedávno na Novinky.cz přečetl esej Václava Bělohradského nazvaný „Konzervativní socialismus?“, pochopil jsem, že je na tom levice opravdu špatně. Kde jsou ty časy, kdy jsem hltal s mladistvým nadšením v devadesátkách autora coby výrazného liberála. Na rozdíl od jiných uměl dát mnohé společenské věci do souvislostí i do filosofické hloubky. Tehdy obhajoval liberální demokracii, byl otevřený, progresivní, s důrazem na ekologii. Jeho posun za pětadvacet let je poměrně příznačný. Jako by dnes levice nemohla jinak, než hledat tam, kde ani smrt nebere. Od levicového liberalismus až k marxistickým kořenům.  

Proč je tomu tak, je nabíledni: Po roce 1968 se západní levice smířila s tím, že liberální společnost je hegemonem. Naroubovala svůj program na tržní ekonomiku a začala hledat angažmá v hledání nerovností. Jenže čím větší blahobyt, tím míň nerovností (tedy těch skutečných) můžeme v liberální demokracii objevit. Proto přišla levice s kryptoliberalismem, který se začal zaměřovat na lidská práva. Zjistila, že zvýhodňovat lze kohokoliv, na koho si ukáže. Aby zamezila odporu, vyvinula „ptydepe“ v podobě korektnosti, tedy de facto fašistický nástroj. Liberální demokracii tak obtížil parazit nacucaný krví skutečných liberálů.

Rozdíl mezi levicí a liberály je v pojímání svobody. Kdo klade důraz na vyrovnávání sociálních, kulturních a moderně i individuálních rozdílů, upozaďuje svobodu. Problém pro levici nastal tehdy, když se ukázalo, že liberalismus dokáže vyvažovat svobodu i rovnost. Čím víc lidí má šanci rozvíjet svou invenci, tím větší se generuje blahobyt. Důraz na lidská práva a svobody přinesl i snížení tradičních nerovností všeho typu. Jestli má v blahobytné společnosti každý zajištěné základní a dnes i běžné potřeby, je rozdíl mezi tzv. chudým a tzv. bohatým pouze v luxusu. A takový rozdíl je pro život nutný!  

Jenže parazit levice hledá, kde by se mohl ještě přisát. Když nenajde díru v ekonomice, hledá ji v kultuře. Nachází spoustu nerovností, které nazývá kulturními stereotypy. Ovšem jeho výprava k dokonalé stejnosti občanů naráží brzy na své dno. Kulturní rybníček, speciálně v Česku, je mělký a vyrovnávání rozdílů mu příliš nesvědčí. Stává se z něj louže, ve které plavou olysalí kapři. Žádná štika a už vůbec ne žádný sumec. Jen napůl leklé ryby obklopené hustými sinicemi. Levicová korektnost udusila to, co je základem každé kultury, a to tvůrčí originalitu. A když udusíte kulturu, začnete hubit i celou společnost.

Přesně tak se zadusil i např. bývalý režim. Jestli dnes levice hledá kořeny v socialismu, je to její věc. Problém pro liberály je ovšem v tom, že své ideály nechali zdegradovat. Jsou u nás ještě vůbec nějací liberálové? Ano, jsou tady ti, co si tak říkají. Ale ti, co preferují fašistické dělení společnosti na entity podle rasy nebo pohlaví, nejsou liberálové. Jsou to buď levicoví progresivisté anebo nacionalisté. A ti mají společné to, že vnímají jedince podle kolektivních znaků. A mezi nimi se krčí liberalismus, který se dívá na to, jak zleva i zprava osekávají lidskou svobodu…

A dnešní progresivisté, bývalí tzv. liberálové, kříží konzervativismus se socialismem, aby nemuseli myslet na své prohry.

Ukázka z knihy Deník spisovatele 

P.S. Tady stojí za poznámku, že originalitu dusí bohužel i tento blog. Když jsem zde do loňska uveřejňoval ukázky z prózy, administraci to často zaujalo a občas to i poutala, po tom, co zde uveřejňuji názory, se kterými nemusí souznět, ale které určitě nejsou zrovna neoriginální anebo průměrné, jsem už rok na jakémsi blacklistu. Je to možná proto, že jsem kritizoval kulturní úroveň blogu (přehlížení literárních příspěvků nebo proč už není soutěž Letní povídka pro amatérské nadšence?). Velcí se nad kritikou zamyslí, zatímco ti malí se za ni mstí.