Deník spisovatele – cesta do hlubin české maloměšťácké duše…

V době koronaviru jsem si všiml velmi "oblíbeného" postu na Facebooku, kdy jedna třicetiletá slečna si posteskla, že před zákazem cestování právě plánovala lety na Srí Lanku, do Bhútánu, na Madagaskar a do Chile, ale teď si bohužel musí vystačit se svým domácím chlupáčkem. Budiž slečně ke cti, že se s tím tak snadno smířila. Její status byl jeden z mnoha, které vystihují konzumnost, zcestovalost, světovost mladší generace zaměstnané v byrokratických nebo neziskových institucích. Jakoby snadnost jejího života byla symptomatická, žádný řád, omezení, nutnost si něco vydřít, jen nesnesitelná lehkost bytí.  

To, co se neopakuje, není obtíženo žádnými překážkami, je lehké jako stín, jak napsal Kundera - einmal ist keinmal. Pokud dnešní mladí většinou žijí v takové stínohře, ztrácejí smysl pro hodnoty. Každý druhý jede na stáž ven, každý druhý maturant chce auto a vlastní bydlení. Tak to už funguje desetiletí a stává se to maloměšťáckou normou. Dnes není maloměšťáctví ani tak šosáctví či falešná morálka, ale je to pokrytectví, kdy chceme mít všechno hned a přitom bojujeme za ekologii. Lítáme po světě jako střelení a přitom brojíme proti spalovacím motorům. Naše životy ztrácí jakýkoliv smysl pro míru všech věcí.  

Pamatuju se, jak jsme cestovali, když padla železná opona a my mohli poprvé vyjet za hranice. Ta vzácnost a nesamozřejmost toho, že vidíme západní blahobyt na vlastní oči! Dnes je to ta největší banalita, ale tehdy měla ohromnou cenu. Tehdy jsme viděli čirou kvalitu toho, čeho se nám nedostává, dnes se brodíme v kvantitě luxusu. Být na chvíli na Západě, vyjet tam, nakupovat tam, byla otázka nejvyšší úrovně, o kterou šlo, o to poznání, o přičichnutí k tomu. Jestliže to včera vzácné je dnes tak všední, vytratila se veškerá kvalita hodnot. Kdo si dneska cení svobody pohybu, projevu nebo shromažďování?

Problém je v tom, jak moc se vychýlila rovnováha. Ke smysluplnému bytí patří míra, přiměřenost, jinak se ocitneme ve stínohře, kterou nám přináší stále větší šíře, extenzita na úkor hloubky. Právě sladění mezi vnějším a vnitřním životem nás vede ke spokojenosti. Jenže dneska je to jinak, šíře záběru je jediným měřítkem. Kvůli tomu nevidíme, že kvantita totálně zahlušila kvalitu a tím se vytratila hodnota. Kdo má plno nároků, bez velkých zásluh, není s to vnímat svou prázdnotu. Postmoderna, konzum, internet nás zavedly do nesnesitelné lehkosti. Ale jedině hledání vnitřní kvality nás může vést k autenticitě.

Je mi vlastně líto všech dnešních maloměšťáků. Když se ztratí míra všech věcí, kvantita zničí sama sebe. Je to vidět i na duchu i na těle. Je to vidět na úrovni společnosti, médií nebo umění. Je to vidět i na krajině obecně. Jestli dnes ještě cestuji, pak tak, že vyjedu vlakem za město, někam, kde nejsou žádné atrakce ani lidé, a jdu ruku v ruce se svou milou, jen tak, po prašných cestách a vnímáme život v krajině. Nejsem žádný aktivista, ale když vidím, jak je příroda zničená, myslím si, že by každý člověk měl hledat míru svých věcí.

Ale zatím se v krajině víří prach české maloměšťácké duše...

Ukázka z knihy Deník spisovatele