Deník spisovatele – pan plukovník a jeho definice volnočasových aktivit

Je určitě víc opatření, které vláda nařídila v boji s koronavirem a které mi nejdou na rozum. Ale opravdu za nejhloupější považuji to, jakým stylem se vymezil svého času hlavní vůdce všech opatření, plukovník Prymula, vůči české kultuře, když ji zařadil do tzv. volnočasových aktivit a degradoval ji někde mezi návštěvu welness a bordelu. Jako kdyby se projevil duch marx-leninismu v praxi a vymezil nejen umělce, ale veškerou živou kulturu do vládní škatulky „záliba“. Podle této teorie máme určité kulturní referenty a vše ostatní je už jen ekonomika, příp. zásadní boj s epidemií, v němž se úspěšně bráníme smrti a ochromujeme život.

Musím pana plukovníka ujistit, že se hluboce mýlí. Kulturu už od Goetheho chápeme v širším smyslu než jen jakousi zábavní produkci. Je to vše, co kultivuje přírodu, tedy když první člověk zhotovil pěstní klín, dost možná jím pozabíjel pár lidoopů, ale pak začal kultivovat okolí. Zhotovil další nástroje a postavil první obydlí. To vše je kultura, ale hlavně je to způsob chování, který dnes nazýváme morálka. Nelze lidem vzít kulturu, aniž by se tím nerozpadla společnost. Umění příp. živá kultura ovlivňuje celkovou integritu života a není možné ji nadlouho dusit tak, jak by si to zřejmě přál marxisticky vystudovaný lampasák.  

Právě proto nesmíme dopustit, aby náš život určovali technokrati. Na mysl mi přišel film od Tarkovského, Stalker, kde vystupují dvě postavy, jedna je vědec a druhá spisovatel, které průvodce vede do zakázané zóny, aby ji prozkoumali. Nejde mi ani tak o film, ale o ten protiklad, který Tarkovskij ctil. Zatímco vědec pohlíží na záhadu exaktně, spisovatel k ní přistupuje s etickým rozměrem. Tato dualita nesmí být narušena, ani v dnešní velmi technicistní společnosti. Spisovatel musí stále, i když se tomu asi leckdo směje, být svědomím společnosti. Jedině morální zpochybňování může vést k tomu, aby se z nás nestali roboti.

Hezký příklad takové rovnováhy (mezi světským a duchovním) předvedl např. Fridrich II. Veliký. Když pozval ke svému dvoru Voltaira, nechal ho posadit u svého stolu. To se nelíbilo jeho vojenským velitelům, připadali si důležitější, než je nějaký filosof. Fridrich II. byl typický Prus prosazující tuhou disciplínu. Na druhou stranu byl ale osvícenec a obdivoval umění. Když jeden z generálů vykřikl, proč básník sedí u jeho stolu, zatímco on ne, odpověděl: „Géniové a králové jsou si před bohem rovni!“ Dnes je to až neuvěřitelné, protože žijeme ve světské době, ve které je nejdůležitější, jakou značku mobilu vlastníme.

Přílišná amerikanizace nás dovedla k dnešnímu pragmatismu. Jsme tupými konzumenty různých služeb, včetně těch expertních. Nepoměřujeme věci eticky, ale hlavně účelově. Jenže to je cesta do pekel. Protěžujeme experty, kteří nejsou s to vnímat jiný než praktický rozměr. Mají nimbus vojáka, odborníka, ale nejvíc je provází arogance. Kultura je pro ně prostě jen další škatulka do vládních opatření. A ta opatření likvidují to, co je opravdu ve společnosti zásadní. Ale to vykládejte někomu, kdo (když ho stát s ostudou propustil ze svých služeb) ihned zahájil podnikání v oboru výroby a prodeje zdravotnických potřeb…

Je to jistě pragmaticky chytré, ale rozhodně to není kulturní.

Ukázka z knihy Deník spisovatele