Marek Prchal - chlapec z laciného kraje

Nemám nic proti lidem, kteří se vymykají, jsou trochu ujetí, když to, co dělají, je v něčem inspirativní. Ale být extravagantní, abych dělal určité pózy, neboť marketing typu, který dělá p. Prchal je bohužel pouze kalkul, který šálí a oblbuje, což znamená estrádu nevkusu. Přitom je to chytrý týpek, jak jsem si ho poslechl, když dal rozhovor panu Strakatému, ovšem některé věty mě přesvědčily, že přeskočil pár životních etap, od vzdělání až po zkušenost, čili chlapec z ulice je pořád ještě zastydlý, někde v ajťácké mluvě a techno huličství.

Tvrdit, že etika, morálka jsou individuální, je dost dětinské. Vyjadřuje to názor, který se poslední roky zformoval, a nelze ho lehce vytlouct z hlavy, zvlášť když zlidověl. Ale pojďme se na to podívat očima p. Prchala, který si to vážně myslí. Díky tomu může říct, že jeho práce je na hraně, ale vede k cíli. Tím cílem je, že „dodá čísla“, což v jeho žargonu znamená, že jeho objekt získá voliče. Jakým způsobem se to stane, je individuální, tedy tak to vidí guru Mára. Politika je zjevně to, co znal už Machiavelli; totiž že účel světí prostředky.

Problém je v tom, zdali to člověka uspokojí. Jestli někdo, kdo vyrábí tak zjevný brak, jakým jsou např. knihy, které za Babiše sepsal, je si tak jistý, že nedělá nic zlého. Jeho etika je přece jen jeho, plno lidí bylo tak blbých, že na to skočili, tudíž ho kritiky, co plodí nepřátelé, nezajímají, dá jen na názory přátel. A tady jsme u jádra pudla: dělat kýč je nemravné, protože jen krása je dobrá. A to, že se chovám špatně, je něco, co každý průměrný člověk, který prošel socializací, kupodivu ví. I psychopatický vrah zpravidla tuší, že překročil čáru.  

Ale můžu srovnávat kýč s psychopatickým vrahem? Ano, můžu, když je to obdobně společensky nehorázné. Většina lidí žasne: vkus je přece taky individuální, řeknou si. Ne, krása stejně jako dobro, jsou obecniny dané svou dobou. Lesklý, křiklavě růžový přebal je na té Babišově knize asi to nejpřijatelnější. Název: „Sdílejte, než to zakážou“ je vrchol Markova umu, aspoň si myslím, o textu ani nemluvím. Je to jen příklad, který ukazuje, jak eticky individuální Prchal je. Někdo by řekl, že se spokojeně rochní ve své netušené amoralitě.

Jenže já si to nemyslím, tak to vlastně není. Stačí znát lidskou povahu, abych si to nemyslel. Máme dost kýčařů, co měli úspěch; jak by taky v Česku neměli. A teď myslím chtěný kýč (ne ten neumětelský), vykalkulovaný, zaměřený na čísla. Vzpomínám na Viewegha, jak se trápil, útočil na kritiky, jako by sám tušil, že píše bulvár. Jistěže to věděl, jenže si vybral: čísla byla víc než pravda. A tomu se říká morální kocovina. Já bych to spíš nazval předsmrtný děs - každý se bojíme, co uvidíme, až na nás dojde, třeba jen ve vlastním svědomí.

Etika je totiž zažraná do našeho ega. Je to výsledek tlaku, všech lidí kolem, na které se nelze vykašlat; takže je to společná věc. Asi bych p. Prchalovi ze srdce přál, aby to nepodceňoval...

Ukázka z knihy Deník spisovatele